Dnes o tom zda jsou Češi opravdu zbabělci - Hospodářské noviny

Vždy, když se blíží 18. červen, vzpomenu si na výrok jednoho, dnes naštěstí již bývalého, českého politika, který své spoluobčany označil za ty, kteří se, když na to příjde, vždy po..rou. Vzhledem k pietním setkáním v chrámu Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici zná poměrně hodně lidí jména oněch sedmi parašutistů, kteří zde zemřeli po zhruba osmihodinovém boji s německou armádou. Jen pro připomínku to byli: Gabčík, Kubiš, Valčík, Opálka, Švarc, Hrubý a Bublík. Nicméně tito lidé by nemohli působit va území Protektorátu pět měsíců bez úsilí několika stovek českých vlastenců. Lidí, kteří riskovali, a ve většině případů i obětovali, životy svých nejbližších, často i dětí. I když to je v dnešní době nemoderní a vlastně to nikoho nezajímá, zkusme si pár z nich připomenout. Hlavním motorem péče o parašutisty byla "teta" Moravcová (otrávila se), její manžel (popraven) a její dvacetiletý syn Aťa (popraven), dále pak pan řídící Zelenka (otrávil se), rodina popravena. Tato skupina zorganizovala širokou síť spolupracovníků. Výběr nebude zdaleka úplný: rodina Novákova, která měla čtyři děti, nejmladší Jindřišce bylo čtrnáct let (všichni popraveni), rodina Fafkova, dvě dcery kolem dvaceti let Rela a Liběna (všichni popraveni), dále rodina Pecháčkova, Hrdinova, Khodlovi, Piskáčkova, Novákova, Oktábcova, Lyčkova, Vojtíškova, Kotrbova, Vaňkova a další. Celkem 250 lidí z této skupiny, kromě několika jednotlivců, kteří se zastřelili (Kotrba, Lyčka), bylo zavražděno 24. října 1942 v Mauthausenu, a to včetně mnoha nezletilých dětí. Obdobně bychom mohli přidat několik desítek lidí z Pardubic (namátkou rodina Košťálova, Hladěnova, Junkova), kteří pomáhali skupině vedené Alfredem Bartošem. Ti však nebyli odvezeni do koncentračního tábora, ale Němci je zavraždili na pardubickém Zámečku. Myslím, že tento národ nemá nouzi o hrdiny, jen nevzdělanci, kteří sami sebe stylizují do jakýchsi přihlouplých hrdinských rolí, o něm vlastně nic nevědé. Závěrem poznámka. Během minulého režimu udržoval povědomí o statečných českých, nekomunistických, odbojářích, spisovatel Miroslav Ivanov, jehož tatínek v Heydrichiádě zahynul. Velkou oporou mu v jeho tvorbě bylo Dokumentační středisko spisovatelů literatury faktu, které na zámku ve Slavkově založil koncem osumdesátých let tehdejší ředitel Historického muzea pan Jiří Pernes. Ten Jiří Pernes na němž se v předešlých měsících tak podepsali naši postrevoluční radikálové. Svět je občas podivný.

Autor: Mgr. Radek Pokorný