Advokátní kancelář Pokorný, Wagner & partneři, s.r.o.

Radek Pokorný - Víkend HN

Michala KOMRSKOVÁ
Když je vám zle, svět z toho zas až tak vyděšený není

Dosavadní životní dráha známého pražského advokáta Radka Pokorného je jako vystřižená z pohádky o tom, jak se chlapec z velkého gruntu na vsi vypracoval mezi kluky z velkého byznysu. Ve svých osmatřiceti řídí právnickou firmu, mezi jejíž klienty se řadí zvučná jména světového obchodu. Také si však vyzkoušel, jaké to je, když prací přetížené tělo vypoví službu a úspěch si vybere svou daň.

* Jak jste se dostal k právu?

Volba práva v principu vyšla vylučovací metodou. Původně jsem chtěl dělat novinařinu, pak jsem ovšem vyhodnotil svou touhu po individuálním podnikání a usoudil, že to by v žurnalistice nefungovalo. Můj tatínek právo sice vystudoval, ale až v určité fázi života, kdy si myslel, že by vysokou školu měl mít. On byl původně polesný, pracoval na hájence Bílý vlk, kde jsem ještě v sedmnácti pásl ovce. Na hájence pracovalo pět hajných a asi padesát dalších lidí - dřevorubců. Přináleželo k ní hospodářství, mimo jiné i patnáct ovcí, o které jsem se staral.

* To zní na rozdíl od drsného světa právníků jako téměř idylický život.

To si jen romantizujete. Zabalit to v pátek večer v redakci a jet na venkov na víkend je super, ale být tam pořád není zas až taková legrace. Je to strašná dřina a já obdivuju lidi, kteří to dělají.

* Žádný stesk po přírodě vás netrápí?

Svou touhu po přírodě si realizuji na chalupě - tu jsem ale kupoval se znalostí chlapce z velkého gruntu. Domeček o čtyřech místnostech, malinká zahrádka, která se poseká za čtvrt hodiny.

* Právo jste studoval na přelomu totality a demokracie. Novou legislativu jste se učil až v praxi?

Studia jsem začal v roce 1987 a státnice dělal v roce 1992. Ve škole jsem se učil jen staré právo, protože nový obchodní zákoník byl přijat až v prosinci 1991. Po listopadu jsme sice měli zkoušky a chodili do školy, ale bylo to trochu o ničem, protože všechny klíčové zákony se teprve psaly nebo předělávaly. Proto bylo fajn, že jsem tou dobou pracoval v kanceláři Pavla Rychetského. On připravoval novou legislativu, takže zákony, které předkládal, jsem vídal u něj. Seděl jsem tam na zadku a učil se.

* Jak jste se dostal k Pavlu Rychetskému?

Už za studií jsem pracoval ve Federálním shromáždění. Když jsem pak hledal zaměstnání, dostal jsem se k panu Rychetskému a v létě 1993 jsem zazvonil na dveře jeho kanceláře. Nastoupil jsem k němu a učil se psát první podání na soud, smlouvy...

* Svou kancelář jste ale otvíral záhy a jako velmi mladý...

Ano, 1. ledna 1996, to mi bylo dvacet šest.

* Vzpomínáte si na úplně první pracovní den?

První kancelář jsme si pronajali na Václavském náměstí, což zní hezky, ale sídlili jsme v pasáži Práce, ve strašné ruině. Měl jsem našetřeno asi padesát tisíc, takže jsem si nemohl moc vyskakovat. Naše první kancelář měla čtyři místnosti se žlutým linoleem, v okénku nade dveřmi byla zastrčená sedačka z tramvaje. Dokonce si pamatuji, že na zdi visel otvírák, a když se v budově malovalo, přestříkali zeď i s ním. Na začátku jsme měli jeden oranžový telefon s kulatým ciferníkem, ale byli jsme strašně odhodlaní. Vůbec jsme si nepřipouštěli, že by to taky nemuselo dopadnout.

* Jak jste získal prvního klienta?

Jak jsem se zmínil, učňovské roky jsem strávil v kanceláři u doktora Rychetského, který je dnes předsedou Ústavního soudu. U něj jsem pracoval dva a půl roku jako koncipient. Pánové Rychetský i Hlaváček byli velmi velkorysí. Už tehdy mi umožnili budovat si první specializaci, abych měl na čem začít. Už tenkrát jsem totiž dával docela najevo, že bych to chtěl zkusit sám. Měl jsem dva klienty, které mi pánové Rychetský a Hlaváček dali na cestu. Zachovali se ke mně nesmírně vstřícně. Dodnes jsem jim za to vděčný. Mým prvním klientem tehdy byla reklamní agentura Young & Rubicam. Později mě její ředitel seznámil s kolegou, který založil agenturu Publicis. I o tu jsem se pak staral.

* Takhle hladký jste měl start?

Vůbec ne, doba začátků nebyla jednoduchá. Vstával jsem v půl čtvrté a od půl páté od rána pracoval, domlouval si dvě večeře. Byli jsme malá kancelář, musel jsem proto byznys sehnat i udělat sám, psát dokumenty, což chce čas a klid, kdy nezvoní telefony. Takže jsem se dopotácel o půlnoci domů a v půl čtvrté vstával, abych tady už od půl páté seděl. Do devíti, než začal zvonit telefon, se dalo psát. Věnoval jsem kanceláři strašně moc času.

* Dnes máte renomovanou advokátní firmu. Berete k sobě čerstvé absolventy, jako to udělal Pavel Rychetský kdysi s vámi?

Ano. Snažíme se brát absolventy, to je naše politika. Většina kolegů a všichni naši klíčoví advokáti, moji nejbližší spolupracovníci, jsou u nás v prvním zaměstnání. Nastoupili jako koncipienti, udělali si advokátské zkoušky a zůstali s námi.

* Chcete si zaměstnance vychovávat od úplného začátku?

Ano, důvodů je několik, ale tím klíčovým je mé přesvědčení, že práce souvisí s povahou lidí, s jejich schopností spolu žít a že je otázkou společných hodnot. Nefunguje to jinak, než když mají lidé pocit, že si rozumí. Proto nabízím místa absolventům. Mají tři roky na to, aby se rozhodli, jestli chtějí vykonávat advokacii jako my, jestli chtějí dělat v právní firmě, která má jisté vidění světa. Tohle porozumění jsem vždycky preferoval a rozhodnutí bylo na nich. Dám příklad mimo náš obor - z moderního bankovnictví: přijde za mnou manažerka banky X a přesvědčuje mě: »Naše privátní banka X je úžasná, svěřte nám peníze, my se vám o ně budeme starat.« Za půl roku přijde ta samá manažerka a tvrdí mi, že úžasná je banka Y. Mně tenhle moderní postup přijde nedůvěryhodný. Proto se snažím, abychom v naší firmě spolu žili a vyrůstali. Občas se stane, že někdo odejde a založí si vlastní kancelář, ale to je přirozené. Měl jsem velmi šikovného kolegu, který nabyl pocitu, že Praha je na něj moc velká, a odešel do Brna. Jiný kolega, také mimořádně schopný, dokonce zjistil, že je pro něj jakékoli město moc velké, a odešel úplně mimo advokacii, do Nymburka, něco tam společně s přáteli vyrábí... Ale většina zůstává.

* Myslíte, že to má právník na malém městě snazší?

Je to úplně jiná práce. Tak, jak to děláme my, je mnohem víc »průmysl«. Máme blíž reklamní agentuře nebo auditorské firmě než klasické advokacii. Když jste v okresním městě, musí být vaše agenda hodně pestrá, protože příležitostí je mnohem méně. Vůbec si ale nemyslím, že my, co děláme takzvané velké firmy, jsme šťastnější nebo lepší nebo že děláme něco důležitějšího. Jen je to jiné. Kdybych se měl rozvádět, což se, doufám, nikdy nestane, neuměl bych to. Kolega, který se tomu věnuje, to zkrátka umí, ale zas nemá příležitost denně se zabývat cennými papíry nebo antimonopolním zákonem. To umím lépe já.

* Teď máte pětatřicet právníků a řídíte svou kancelář. Co děláte dneska jinak než v době, kdy jste začínal - kromě toho, že snad už nevstáváte ve čtyři?

Nenesu s sebou jednu kauzu od začátku do konce. Naše oddělení vedou »junior advokáti«, kteří jsou do té míry kvalifikovaní, aby poznali, kdy se mnou potřebují hovořit. Snažím se z práva během řízení kanceláře nevypadnout, přestože se dneska už moc nestane, že bych sedl a napsal smlouvu nebo dopis. V každém případě nemalou část těch věcí stále čtu a osobně chodím klíčové věci k soudům a arbitrážím zastupovat. Kolegové se mnou své případy konzultují, využívají mě k některým krokům či jednáním, ale celé kauzy už nevedu.

* Můžete klienta odmítnout, pokud vám intuice říká, že to může být lumpárna?

Řadu klientů jsem odmítl, protože se mi nelíbili. Často i velké zakázky, protože u všeho být nemusíme. Odmítal jsem je třeba kvůli osobní pověsti, nebo když šlo o některé konkrétní arbitráže vůči státu, i pokud jsem cítil, že nejsou oprávněnou obranou zájmu investora, a nebo to byl nějaký polotunel na stát. Každý má sice nárok na svého advokáta, ale nemusím to být zrovna já.

* Politika vás po praxi ve Federálním shromáždění nelákala?

Měl jsem relativně hodně příležitostí nahlédnout do politiky. Česká veřejnost je k politikům velmi skeptická a má k tomu i řadu důvodů. Zkušenost s politickými stranami mi ovšem ukazuje, že moje povaha se s úspěšnou politickou činností neslučuje.

* To je velmi diplomatická odpověď.

Já tu práci uznávám. Když se dělá poctivě, je potřebná. Ale mně absolutně nevyhovovala. Jsem individualista. Politici mají být individualisté, ale zároveň mají mít schopnost vycházet s poměrně širokými kolektivy lidí a žít v nich. Pokud chcete, aby vás strana brala a podporovala, musíte být její součástí, jedním z nich, a to nevím, jestli bych byl schopen správně dělat. Jsem dokonce přesvědčen, že bych nebyl úspěšný politik, a člověk se má pokoušet o věci, u kterých má aspoň pocit, že by úspěšný mohl být.

* Máte tedy kromě práce v advokacii další plány do budoucna?

Pokud si se ženou o něčem »do budoucna« po večerech povídáme, pak jedním z našich témat je archeologie, to nás oba vždycky bavilo. Odjet někam do Iráku s kladívkem, to změní celý život. Ale těžko něco plánovat - v listopadu jsem jeden den plánoval, a druhý den ležel v Motole na kapačkách. Ten zážitek na mě měl takový dopad, že o něm přemýšlím dodnes. Změní se vám hodnoty - zejména ve chvíli, kdy pro vás je nejdůležitější dostat se na záchod: to je pravý úspěch. Navíc když se pak ještě dokážete vrátit do postele. Pamatuju si ten totální zvrat, potvrzení, jak je všechno křehké. Najednou se z člověka, který má svůj život absolutně pod kontrolou, stane troska, pro kterou přijede sanita, naloží ji na křeslo a odvezou do nemocnice, protože sám neudělá krok. O vašem bytí a nebytí rozhodují třetí osoby a vy nejste schopna do toho nic intelektuálně ani kreativně vnést. Ležel jsem se zánětem, otravou krve a čekal, co doktoři vymyslí. A to je všechno, co můžete.

* Nemoc vás donutila se ze dne na den zastavit. Co se vám honilo hlavou?

První týden jsem si nebyl moc jistý tím, co mi je a co bude, protože to bylo docela vážné. Vždycky jsem byl hodně fixovaný na rodinu, přestože jsem na ni nikdy neměl sto procent času. A v nemocnici jsem si uvědomil i hodnotu toho, že vás někdo navštíví. Když jsem měl před tím kamarády v nemocnici, buď jsem se za nimi zastavil, anebo ne, protože mi to nevyšlo. Teď jsem měl přítele v nemocnici, a hned jsem za ním šel, protože jsem věděl, jak mu tam je. Taková situace vám pomůže k uvědomění si hodnoty mezilidských vztahů. Měl jsem také možnost pozorovat zdravotnictví. Uvědomil jsem si třeba, že být lékař - jakkoli v mém případě odvedli famózní práci - je přece jenom povolání. Když člověk leží v nemocnici a má nějaký větší problém, nabyde dojmu, že celý svět by se měl seběhnout a zachraňovat ho. Ale lékaři ráno přijdou do práce, večer jdou z práce a mezitím pořád někoho zachraňují. Až v nemocnici vidíte, že i pro vás je lepší, když onemocníte v úterý, a ne v sobotu, protože v sobotu na vás taky nemusí mít tolik času. Uvědomíte si, že i v životně důležitých situacích podléhá vše pracovnímu tempu. Když je vám zle, svět z toho zas až tak vyděšený není.

***

»Zkušenost s politickými stranami mi ukazuje, že moje povaha se s úspěšnou politickou činností neslučuje.«

Radek Pokorný (*1969) Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Ještě za doby studií, v letech 1991 - 1992, pracoval jako legislativní tajemník poslaneckého klubu ve Federálním shromáždění. Po dokončení studia nastoupil jako koncipient do advokátní kanceláře Rychetský & Hlaváček. O dva roky později založil s Richardem Wagnerem a svou pozdější ženou Andreou Cejnarovou vlastní advokátní kancelář. Pokorný se specializuje na obchodní, autorské a reklamní právo, nekalou soutěž, ochranu hospodářské soutěže, regulaci kapitálového trhu a na finanční právo. »Pokud si se ženou o něčem do budoucna po večerech povídáme, pak jedním z našich témat je archeologie, to nás oba vždycky bavilo. Odjet někam do Iráku s kladívkem, to změní celý život.«

Foto popis| »Řadu klientů jsem odmítl, protože se mi nelíbili. Každý má sice nárok na svého advokáta, ale nemusím to být zrovna já,« říká advokát Pokorný.
Foto autor| snímky HN - David Raub