Advokátní kancelář Pokorný, Wagner & partneři, s.r.o.

Pavel Rychetský: proměna soudného politika v soudce politiků - E15

šest let si v rozhovorech pochvaloval změnu, která ho z pražské politiky přenesla na brněnský Ústavní soud. Jenže tento rok je noční můrou: nejprve čelil Pavel Rychetský tvrdým útokům politiků poté, co soud zrušil ústavní zákon o zkrácení volebního období sněmovny, a nyní zase musí sepsat odůvodnění rozhodnutí o Lisabonské smlouvě, zahraničím asi nejsledovanějšího verdiktu českého Ústavního soudu. Rok 2009 je se svými mimořádně důležitými nálezy Ústavního soudu pro předsedu soudu Rychetského bezpochyby vrcholem právnické kariéry. Ale pravděpodobně také definitivním prásknutím dveřmi za českou politikou. Smutek z poslanecké „neschopnosti nalézat společná východiska“ a „beznaděje, že se to neustále zhoršuje“, nijak neskrývá, a po nedávných útocích politiků na „puč“ ústavních soudců se zrušením předčasných voleb nelze čekat, že by třeba někdy v budoucnu vyslyšel pravidelně se opakující vábení na Hrad. „Chápal jsem motivy Pavla Rychetského, že chtěl odejít ze stranické politiky, a možnost být členem a předsedou Ústavního soudu byla pro něj vhodnou příležitostí, aby se uplatnil v nové roli jako vynikající právník, kterým vždy byl. Pokud je pro Pavla Rychetského česká politika čím dál větším zklamáním, mám pro tento jeho závěr plné pochopení,“ přemítá Zdeněk Jičínský, jenž se s Rychetským přátelil už na právnické fakultě, pak v Chartě 77, dále OF, Federálním shromáždění a naposled v dresu ČSSD. Rychlá řešení už nejsou nade vše I když vyhlašování verdiktu k Lisabonské smlouvě na něj soustředí zraky všech evropských politiků a ústavních právníků, je pravděpodobné, že mnohem těžší pro něj bylo zářijové zrušení ústavního zákona o zkrácení volebního období sněmovny. Přestože se tehdy drtivá většina soudů rozhodla pro zrušení, ne pro každého to bylo asi stejně těžké rozhodování. I když se soudci nakonec shodli, že podobné ad hoc jednorázové ukončování činnosti sněmovny je „změnou podstatných náležitostí demokratického právního státu“, takový soudce Holländer mohl spokojeně poklepávat na své staré námitky, kdy už při obdobné cestě k předčasným volbám v roce 1998 hlasitě protestoval. Zato tehdejší senátor za ČSSD Rychetský tehdy tvrdil: „Jsem toho názoru, a to přes všechny výhrady, které zde zazněly, že přijímá-li se ústavní zákon vskutku účelově, protože nastala krize, kterou není možné řešit za daného ústavního pořádku, pak vracíme-li rozhodnutí skutečnému suverénovi, občanské společnosti, jednáme demokraticky.“ Když po jedenácti letech stejně argumentoval před soudem také sociální demokrat Zaorálek, Rychetský už měl jiný názor: Zaprvé se v roce 1998 vepsalo do zákona, že je to poprvé a naposledy. Zadruhé ani sám Rychetský nepopírá, že prošel v názoru na to, kdo je v Česku suverénem, značným vývojem. „I já jsem tehdy podlehl výjimečné potřebě ‚rychlého řešení‘. Navíc jsem tehdy ještě do značné míry podléhal iluzi společné všem členům parlamentu, že ‚parlament je suverén a může všechno‘. Mé šestileté působení u Ústavního soudu mne poučilo, že ani parlament nemá absolutní moc, a většina nemusí mít vždy pravdu a základní hodnoty demokratického právního státu je třeba chránit i před zákonodárci.“ Rychetského přítel Jičínský mu však tento obrat nevěří: „Uznávám samozřejmě, že po jedenácti letech může člověk změnit názor, ale nemyslím si, že to je tento případ.“ Podle něho měl jako místopředseda vlády pro legislativu dost času vše dát do souladu s Ústavou. „Neučinil tak, proto nyní nemohu přijmout jeho radikální odsudek tohoto jednorázového ústavního zákona.“ Komunista, chartista Rychetský může ze svého života vyjmenovávat mnoho paradoxů: mezi ty největší patří asi to, že jako právník bytového družstva psal Ústavu a jako straník a aktivní politik během měsíce přešel do soudcovského taláru ústavního soudce. První životní zvrat si odbyl už v šedesátých letech. Na jedné straně jako mladý právník to už ve 23 letech dotáhl na soudního čekatele u Městského soudu v Praze a rudá knížka v kapse věstila slibnou budoucnost. Na druhé straně to však byl komunista „obrodného procesu“ a neváhal protestovat už proti politickým procesům s účastníky takzvaných majálesových událostí. Ještě jako straník tak spadl ze soudu na právnickou fakultu. Po příjezdu tanků a po upálení Palacha Rychetský zahodil i stranickou knížku. Za normalizace měl svým způsobem štěstí. Zatímco ostatní museli do kotelny či mýt okna, Rychetský zakotvil v bytovém družstvu jako právník. A jeho šéfové i přes nátlak režimu nad ním drželi ochrannou ruku. To nebylo vůbec jednoduché, protože chartista Rychetský pilně psal do exilových Listů, Tigridova Svědectví. Největší proslulost získal v pozdně normalizačních obnovených Lidových novinách pod pseudonymem Jurist. Z Laterny magiky do vlády Po revoluci se Rychetský stal důležitou postavou. Spoluzakládal Občanské fórum, byl v Laterně magice (a spolu s Klausem a Pithartem je jediným, kdo ještě vydržel na důležitých mocenských postech), hned v roce 1990 se na pár měsíců stal generálním prokurátorem. Právě zde se ilustrativně projevila jeho povaha. O jeho noblesnosti a konsenzuálnosti se dobře vědělo, tak Rychetský raději hned po nástupu na prokuraturu jedním podpisem odvolal všechny vysoké šarže, aby se s dotyčnými nemohl seznámit a podlehnout jejich prosbám o ponechání ve funkcích. Po jeho jmenování vicepremiérem federální vlády mu dva roky procházely rukama zásadní zákony: třeba o vrácení majetku KSČ lidu, ale shodou okolností i ten, kterému je nyní odpovědný – o Ústavním soudu. Ve funkci se zasadil o restituce židovského majetku, ale restitucím církevního a šlechtického majetku se vždy protivil. S končícím Československem přišla jeho hvězdná hodina (podíl na psaní Ústavy), ale i pád. Ze zbytků OF si jako „sociálně laděný liberál“ vybral tu méně životaschopnou část pod vedením Jiřího Dienstbiera. Založil tedy brzy velmi vlivnou advokátní kancelář s partnery Hlaváčkem a Kramperou (z této líhně mimo jiné vzešel známý pražský právník a lobbista s vazbami na ČSSD Radek Pokorný, který Rychetskému dělával koncipienta). Ve vládě sebevrahů Jeho návrat do politiky nejprve nevypadal nijak dramaticky. V roce 1996 se stal strakonickým senátorem za ČSSD. Zeman s Rychetským měl své úmysly, ale ten tomu moc nevěřil: „Já jsem zhruba rok před volbami v roce 1998 jednou neprozřetelně slíbil Miloši Zemanovi, že když vyhraje volby, tak mu do té vlády půjdu. Jenže také, když jsem odcházel z federální vlády, jsem slíbil své ženě, že už nikdy do žádné vlády nepůjdu. Zemanovi jsem to slíbil proto, že jsem předpokládal vždy jen koaliční vládu, a říkal jsem si, že mi ještě všichni budou vděčni, že do té vlády nepůjdu, čímž oni budou mít nějaké křeslo i pro partnerskou stranu,“ svěřil se později médiím. Do jednobarevné „vlády sebevrahů“ nakonec jako vicepremiér šel, ale mnoho mu k srdci nepřirostla. Už půl roku po volbách volal po koaliční vládě se středovými stranami, jako ministr musel držet basu se svými straníky u privatizace Unipetrolu, kauzy D47 či likvidační žaloby na týdeník Respekt. Po skončení svého angažmá v Zemanově vládě se ani netajil, že jeho členská legitimace nebyla srdcovou volbou, ale pragmatismem, neboť „legislativu nebo spravedlnost nelze dělat jinak než přes politickou stranu“. Blízko k ČSSD, ale daleko k Paroubkovi V roce 2003 byl k údivu mnohých prezidentem Václavem Klausem nominován nejen na ústavního soudce, ale rovnou na předsedu Ústavního soudu. Řečem o politizaci soudu navolením bývalých vrcholných politiků se brání. Svou vazbu na mateřskou stranu odmítá. Tomu nasvědčuje i to, že současný předseda Paroubek není právě Rychetského typ. O jeho „levicovosti“ se spekulovalo při projednávání poplatků ve zdravotnictví či při vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů, kdy se Rychetský přidal k minoritě soudců a šlo o názor konvenující ČSSD. Na druhé straně ale třeba omezenou nemocenskou zrušil k radosti ČSSD nejen Rychetský, ale i většina ostatních soudců včetně těch spojovaných s pravicí. A o celkové povolnosti politikům po rozmetání předčasných voleb nemůže být ani řeči. Rychetský si však nyní může trochu oddychnout. Horší kombinaci než tlak na uznání nelegitimně vyhlášených voleb a trapné zatahování do zdržovacích her okolo eurosmlouvy mu snad už nemohou politici přichystat. *** Pavel Rychetský » narodil se 17. srpna 1943 do rodiny pražského advokáta – jeho otec obhajoval ještě v roce 1968 disidenty, matka úřadovala na Hradě pod prezidenty od Beneše po Svobodu » v šedesátých letech se dostal jako čekatel k pražskému městskému soudu » v roce 1966 vstoupil do KSČ, ale brzy se stal hlasitým příznivcem „obrodného procesu“ » po smrti Jana Palacha z KSČ odešel, podepsal Chartu 77 a pracoval jako právník bytového družstva » po revoluci byl místopředsedou federální vlády a podílel se na sepsání Ústavy » v letech 2002–2003 byl ve vládě Miloše Zemana ministrem spravedlnosti » roku 2003 ho prezident jmenoval předsedou Ústavního soudu » je držitelem francouzského Řádu čestné legie Foto autor| Koláž E15 Foto autor| Kresba Břetislav Kovařík O autorovi| David Klimeš / Praha