Advokátní kancelář Pokorný, Wagner & partneři, s.r.o.

Krizi zavinili analytici a novináři - Hospodářské noviny

Radek Pokorný V posledním roce a půl byli nalezeni všelijací viníci současné finanční krize. Od bankéřů přes ratingové agentury až po politiky v čele s exprezidentem Clintonem. Dovolím si nově do této elitní řady přidat ještě novináře a, a to především, veřejné mínění jako takové. Když jsem opakovaně četl ironické rozbory dnes již legendárního výroku bývalého šéfa Citigroup, že „pokud hraje hudba, je nutno tancovat“, čímž chtěl říci, že šílený rej miliard otáčejících se v problematických derivátech je nutno vytěžovat, pokud to jde, připadalo mi divné, že by lidé jako on nechápali rizikovost tohoto počínání. Už jen proto, že člověk nemusel být žádný génius či zvláště sofistikovaný finančník, aby chápal, že pokud uděláte z dluhu komoditu, tj. oddělíte každou jednu pohledávku od reálného věřitele, bude z toho dříve či později malér. Mám s instrumenty typu CDO své bohaté zkušenosti, když se za dob mého působení v dozorčí radě Komerční banky jeden z náměstků do masivních nákupů těchto instrumentů, než jsme mu to stihli zakázat, pustil. Proto vím, že jejich stupňující se rizikovost byla zjevná. Nicméně, a tady je podstata problému, „hudba na sále“, hnala banky do hledání dalších a dalších obrovských zisků. Manažerům jejich akcionáři předepisovali nárůsty profitu v desítkách procent, analytici odhalovali skryté možnosti a veřejnost masírovaná různými komentátory či akademiky hnala podnikatele a politiky k nebetyčným růstům. Pamatujete si ještě, jak jim nestačil pětiprocentní růst, jak nám jedna pohledná analytička v kožíšku z obrazovky sdělovala, že jen desetiprocentní růst jako mají, dnes aktuálně de facto zbankrotované, pobaltské státy je to, co opravdu potřebujeme? Uvědomujeme si, pod jakým tlakem byli lidé pracující na úseku investičního bankovnictví či řízení rizika, aby této „společenské objednávce na růst“, ne nepodobné ve své fanatické podobě různým minulým politickým kampaním, vyhověli? A kdo se vzpouzel, pokud nebyl ve své vlastní firmě či hedgeovém fondu, většinou velmi brzy přišel o zaměstnání. Proto je tak strašně důležité, aby novinoví a jiní komentátoři nepodléhali stádnímu psaní, aby byli skutečně přemýšlivými a kritickými analytiky, a ne přenašeči názorů z různých ústavů či národních bank. Byla by chyba přijít o liberální ekonomiku, a zatím to snad nehrozí. Ale jestli budeme většinově vystupovat jako stádo, jednou to přijde. Jako již několikrát v minulosti.