Advokátní kancelář Pokorný, Wagner & partneři, s.r.o.

Kauza ”Melčák” a nevyzpytatelný Ústavní soud - Hospodářské noviny

Vzhledem k tomu, že stížnost pana poslance Melčáka byla plénem Ústavního soudu projednávána veřejně, měl každý, kdo měl zájem, možnost vidět, jak to u takového soudního jednání probíhá. To využila řada lidí k tomu, aby se se svými bližními o tento zážitek podělila, a to včetně hodnocení výkonu jednotlivých aktérů. Přiznám se, že jako aktér dnes již stovek soudních a arbitrážních slyšení jsem zúčastněným jejich role naprosto nezáviděl.

Běžné soudní řízení, tj. řízení před obecnými soudy, totiž přece jenom poskytuje "hráčům" jistá vodítka, navíc po pár letech praxe lze nabýt jistou míru rutiny. Oproti tomu to, co jsme viděli v kauze "Melčák", bylo zjevně, minimálně pro předsedu Senátu pana Sobotku a místopředsedu sněmovny pana Zaorálka, celkem neprobádané teritorium. Navíc, zatímco v řízení u obecného soudu lze odhadnout, co se bude projednávat, jednání před Ústavním soudem v kauze, jako je tato, je velmi nevyzpytatelné a je obtížné se na něj nějak smysluplně připravit.

Jednotliví soudci na tom byli v danou chvíli výrazně lépe. Jednak již v principu museli vědět, kudy se jejich myšlení ve sporu ubírá (nehledě na to, že každý měl dost času si svoji otázku vycizelovat a mít tak přirozeně navrch nad účastníky). Dále též proto, že prostě mají reálnou zkušenost s danými řízeními. A hlavně, mají jistotu, že nad nimi není nikdo jiný než Bůh.

Mimochodem, tuto jistotu například neměla soudkyně jednoho krajského soudu, která odmítla zabývat se důkazy, které jsem v kauze předložil. Se slovy, abych si je zase odnesl, se, k mému naprostému překvapení, tvářila, že vůbec neexistují. Když jsme společně opouštěli soudní síň, balík důkazů stále ležel na lavici, nicméně rozsudek založený na tomto podivném chování byl briskně zrušen odvolacím soudem.

Píši to proto, abych ukázal, že i skutečnost, že rozhodnutí nelze přezkoumat, v oné neviditelné psychologické válce, která v soudní síni mezi stranami a soudem probíhá, hraje svoji nezanedbatelnou roli. Ústavní soud, ať si o tom myslíme, co chceme, se do určité míry jako třetí komora parlamentu chová, a není to nutně špatně. Ústavní pořádek je něco, co se přirozeně vyvíjí, a všechny jeho detaily nelze podchytit v legislativním procesu.

Pokud však přiznáme Ústavnímu soudu tuto "tvůrčí roli", pak musíme přiznat politikům právo podílet se, v průběhu soudních projednávání, na této interpretaci a přijímat jejich obtížnou roli v těchto řízeních s pochopením.

Proto se domnívám, že si výkon pánů Přemysla Sobotky a Lubomíra Zaorálka zasloužil úctu. A to jak od těch, kteří rozhodnutí Ústavního soudu přivítali, tak od lidí názoru opačného. Jejich mise totiž byla pohříchu obtížná.

Radek Pokorný
Autor je seniorní partner Advokátní kanceláře Pokorný, Wagner & spol.