Pokorný, Wagner & Partners, s.r.o., Attorneys-at-Law

Islandský příběh o hamižnosti a neschopnosti - Hospodářské noviny

Už několik dnů můžeme v médiích sledovat další kapitolu ze seriálu „Jak se Island postaví ke svým dluhům“. Tento předmětný kousek se týká toho, že Island vytáhl z klobouku svých dluhů několik položek vůči občanům Velké Británie a Nizozemska a rozhodl se je uhradit.
Po lítém boji toto rozhodnutí obhájila vláda v Parlamentu, ale ouha, vzepřel se prezident a jeho veto de facto znamená, že o případné kompenzaci budou hlasovat občané ve všelidovém hlasování.
Daný příběh sleduji s profesionální zvědavostí, neboť jeden z našich významných klientů se s rozsáhlým problémem nepodařených investic v této zemi potýká. My,vychovaní„terorem“ bilaterálních smluv na ochranu investic, jsme v minulém roce zajásali, když Island odškodnil prvé cizince, neboť standardní smlouvy na ochranu investic obsahují vždy ustanovení o nediskriminaci. To volně přeloženo znamená, že jak se chová stát k jednomu, tak se musí chovat ke všem.
Domníval jsem se tedy, že máme Island v kleštích. Ale jen do okamžiku, než jsem zjistil, že Česká republika s Islandem žádnou investorskou smlouvu uzavřenu nemá. Což znamená, že jakýchkoliv nároků vůči zkrachovalým islandským bankám či vůči islandskému státu se můžeme domáhat pouze-hádejte kde-no ano, před islandskými soudy. Asi nemusím dodávat, že moc nevěřím, že soudy o život bojujícího Islandu budou mít příliš chuti odsuzovat vlastní zemi a v ní působící subjekty k nějakým kompenzacím.
Přiznávám, že se nestačím divit, že absence investorských bilaterálních smluv (přestože takovéto smlouvy neabsentují jen mezi Českem a Islandem, ale i mezi Islandem a většinou vyspělých států) unikla v dobách hojnosti analytikům a ratingovým agenturám. Nemohu si pomoci, ale tento fakt dramaticky snižující dobytnost pohledávek musí mít, či snad měl by mít, dopad na celkové ohodnocení země, a to i v dobách, kdy je veselo. Nicméně právo je kreativní a internet je úžasný pomocník.
Řada článků zabývajících se cestičkami, kterými islandský bankovní systém dospěl až ke svému konci, naznačuje, že zmíněné banky šly ve šlépějích naší zkrachované Investiční a Poštovní banky, neboť vesele a rozsáhle půjčovaly svým vlastním akcionářům. Pokud se tato podezření potvrdí, objeví se nová možnost, jak se domáhat kompenzací: a to u amerických soudů vůči subjektům, které se na těchto operacích podílely či je měly odhalit. Hovořím pochopitelně o investičních bankách, různých poradenských firmách a auditorech.
Příběh Islandu je o nekonečné hamižnosti a neschopnosti standardních mechanismů upozornit na rýsující se malér. Budoucnost ukáže, zda se nad touto historkou zavře voda, či zda nakonec objevíme postup, jak se kompenzací domoci.

***

Nestačím se divit, že absence investorských bilaterálních smluv unikla v dobách hojnosti analytikům a ratingovým agenturám.


O autorovi| Radek Pokorný, Advokát
AK Pokorný, Wagner & spol.